„Štěstí“ bezdomovkyně

Nedávno jsem při raní cigaretě na balkóně pozoroval ulici. U kontejnerů s tříděným odpadem prohledával jejich obsah pár bezdomovců se psem.

Ona s postavou statné selky nahlížela mezi plastové lahve a najednou s širokým úsměvem vytáhla láhev Coca-Coly s nedopitým obsahem. Vítězoslavně ji otevřela a s chutí vypila. Byla zjevně spokojená. Odvažuji se, byť na dálku, její mimiku označit za výraz radosti až štěstí. Pak pohladila psa a šla za svým partnerem prohrabávat kontejner se směsným odpadem.

Já v té chvíli prožíval také radost, neboť jsem přemýšlel nad tím, že na včerejší vědecké konferenci proběhla moje přednáška úspěšně. Než jsem pokračoval v přípravě do práce, proběhla mi hlavou krátká úvaha o tom, co vlastně štěstí je a jaký má pro nás pocit radosti význam. Mne by rozhodně nález nedopité limonády nepřivedl do dobré nálady, ale oné bezdomovkyni se odehrály v mozku zcela stejné procesy jako, když mi dobře dopadla ona přednáška. Tvrdit, jak je štěstí relativní, by byla banalita, která nestojí za zmínku. Ale já na balkóně a ona u kontejneru jsme si byli svým prožíváním té chvíle zcela rovni. Bez ohledu na životní standart nebo společenské postavení. Přeji upřímně „své“ bezdomovkyni další okamžiky, které jí v mozku umožní uvolnění dopaminu, látky zodpovědné mimo jiné za pocity radosti, štěstí a spokojenosti. Tyto zážitky potřebujeme a směřujeme k nim svým jednáním a chováním všichni bez rozdílu. Tím nás v životě motivují. Jiná věc je, jakým způsobem a za jakou cenu jsme ochotni jich dosáhnout, jak dalece se o ně snažíme a jaké kdo máme podmínky.