Je dobré věřit v Boha?

Na iDnes mám oblíbených několik blogerů. Mezi ně patří i Vlastik Fürst. Pokud ve svých příspěvcích zrovna netlačí na pilu s tím, jak je dobré věřit v Boha, pociťuji s jeho životními názory rezonanci. Ale je tedy dobré věřit v Boha?

    Moji rodiče jsou věřící, přesněji vlažní křesťané (to nemyslím hanlivě). Moji mnozí příbuzní na Českomoravské vysočině jsou věřící a často jsou spíše vlažní křesťané (opět to nemyslím hanlivě). Jako mladík, který vnitřně vyplouval z náruče římskokatolické církve, jsem však pociťoval tři neodmyslitelné vlivy víry. Začnu tím nejniternějším: celý život rád vstupuji s posvátností na duši do kostelíků a chrámů a užívám si osobního a od okolí odhraničeného klidu, který mi vždy nabízejí (nejsou-li zrovna příliš přeplněné turisty). Za druhé vnímám u věřících jakousi univerzální morální autoritu v nich. Morálka pak pro mne jakoby přestává být jen souborem arbitrárních pravidel, umožňujících pospolité soužití, která si v dané společnosti (kultuře) během dětství zvnitřňujeme a přebíráme. A konečně jsem pozoroval, že náboženství a církví řízená tradice koordinují život na vesnici, definují čas, vztahy, práci, a to jak v tom pozitivním „protichaotizujícím“ smyslu, tak v onom negativním smyslu svazování osobních tužeb a přání.

    S postupujícím biologickým vzděláváním jsem se snažil porozumět tomu, jak a v čem jsme se během evoluce stávali a stali lidmi včetně toho, jak myslíme a tvoříme, jak prožíváme a milujeme, jak se chováme a komunikujeme, jak jsme různorodí. Za celou tu dobu do mých současných šedesáti let mi osobně nechyběla vize Boha, ačkoliv jsem byl mnohokrát zklamán společenským děním, nehezkými projevy vzdálenějších i bližších blízkých včetně sebe sama. Vyrovnání se s nerovnováhou mezi mými očekáváními a skutečností jsem nakonec našel alespoň v takové míře, abych pociťoval spíše životní pohodu. A bez Boha. Dokonce mne nijak netrápí představa smrti jako takové (jen bych si ji nepřál hned zítra).

    Tolerantní kněz či pastor by se mi snažil vysvětlit onu posvátnost, kterou pociťuji v kostele, nebo význam a kořeny křesťanské morálky či význam církve pro život jednotlivce. Dogmatik by se snažil mi dokázat, že bez víry nemohu mít správné životní postoje a hodnoty a že mé evoluční chápání světa i světa lidí je nesprávné.

    Když si to občas srovnávám v hlavě, mám opakovaně pocit, že klíčový aspekt spočívá v tom, vůči čemu se každý z nás vymezuje, s čím se srovnává – jinak řečeno, zda se řídí spíše svými osobními rozhodnutími nebo zda má tendenci se ohlížet na to, co ti druzí. A je jedno, zda tomu psychoanalytik Sigmund Freud říká Ego a Superego nebo psycholog Julian B. Rotter vnitřní a vnější lokalizace kontroly osobnosti (internal a external locus of control). Samozřejmě, že nelze víru a nevíru měřit mírou konformity a nekonformity. Samozřejmě, že nelze altruistické chování vázat jen na náboženství. A pochopitelně už vůbec nelze redukovat tendenci k víře na dědičně podmíněný a adaptivní způsob sociálního chování, jak to vidí sociobiolog Edward O. Wilson.

    Zřejmé však je, že většina lidí víru sdílí a potřebuje ji a že ti nevěřící (jako já) jim někdy mohou závidět (ale to mi nestačí, abych se stal věřícím).