V čem se tedy doopravdy lišíme?

     Kdysi v šedesátých letech můj kolega student pozval svého spolužáka z Afriky, tedy „černocha“, na Vánoce domů do malého městečka na Vysočině. Podle očekávání to byla největší událost tehdejší zimy.

http://hamilton.bloguje.cz

     Přítel z Afriky se cítil dobře, neboť byl obletován (zvláště při návštěvě místní hospody) a přijímán jako host. Byl to však host odjinud, exotická návštěva, jako kdyby se objevili Marťané. Byl to přeci černoch a tedy jiná rasa. Rasistického se však v chování sousedů neobjevilo ani „Ň“. Pro ně byl přirozeným důkazem odlišnosti ras. Vnitřně si možná mysleli, že černoši jsou méně inteligentní, ale to při poplácávání po ramenou u českého piva nevadilo.

     V Americe žili Indiáni. My Evropané jsme tam vtrhli a připadali jsme Indiánům obdobně exotičtí, stejně jako oni evropským předkům současných obyvatel USA. Pak si dobyvatelé do Ameriky přivezli „pomocníky“ v podobě černošských otroků. Navíc se sem nastěhovali za prací a vidinou úspěchu lidé z dalších částí Země, zvl. z východní Asie. Jak Afričané, tak Asiaté se lišili od Indiánů i od Američanů původem z Evropy a všichni tak viděli na vlastní oči, jak se my lidé navzájem lišíme. Představa o rasách je v takovém prostředí neotřesitelná. (Rozdíly byly a jsou pochopitelně i v sociální a kulturní sféře a tak není v takovém prostředí ani nouze o rasismus.)

     Svět se zmenšuje, vídáme více a více příslušníků z odlehlých koutů světa, díváme se na filmové dokumenty o nich. Představa odlišnosti skupin a existence ras se stává sice komplikovanější, ale přetrvává. Pokud bychom však měli to štěstí, že bychom putovali po Zemi všemi směry a postupně (nejlépe pěšky a koňmo jako za časů Marca Pola), překračovali bychom hranice státní i geografické a překonávali rozdíly jazykové, asi bychom byli překvapeni, jak tak zvané rasové rozdíly jsou pouze postupnou proměnou od jedné podoby ke druhé; pravda, občas by ten přechod byl náhlejší.

     Kdybychom se mohli na rozdíly mezi námi podívat z družice, také bychom asi byli překvapeni tím, že ona různorodost mezi námi vytváří jednolitý obraz, že některé jevy jsou zcela kontinuální a že hranice mezi sebou si děláme uměle. Barva kůže, která je pro většinu lidí jasným vodítkem pro představu existence ras. je nejlepším důkazem oné kontinuity. Pokud nedošlo v některých oblastech v nedávných dobách k velkým migracím, snižuje se tmavost pokožky celkem plynule od rovníku Ameriky, Afriky a Asie k oběma pólům (rozdíl mezi Amerikou a Afrikou pak souvisí s relativně nedávným osídlením Ameriky ze severu). Když pak k nám přijede na návštěvu na Vánoce kolega z východní rovníkové Afriky, bude se vyjímat nádhernou černí na sněhu i v hospodě.

     A ještě malá poznámka: Genetická různorodost mezi našimi nejbližšími příbuznými šimpanzi je výrazně větší než mezi námi všemi lidmi, a to i přesto, že jich našim přičiněním zbývá už asi jen 150 tisíc a nás vlastním přičiněním je již dost přes 7 miliard. V čem se tedy my lidé doopravdy lišíme?